Mhm, takže na počátku všeho bylo slovo 😀
...to jsem začala trochu zeširoka, ale pro příběh samotný je to velmi podstatné.
No a to slovo bylo Miluju. Ale bylo samo a bylo smutné, že nedává smysl. Tak hledalo po světě, který mezitím vzniknul, slova jenž by ho mohla doplnit.
Dlouho chodilo a potkávalo slova jako Pejsek, Vařit a Klobása, ale ani jedno s ním nedávalo dobrý smysl. Slovo bylo smutné a začalo pochybovat samo nad sebou...jestli by vůbec mělo existovat. “Miluju, to je ale hloupé jméno” říkalo si vždycky, když mu nebylo dvakrát ejchuchu.
Jednou takhle bloudilo slovníkem, až se z ničeho nic ocitlo v české gramatice nějakého školáka, který nesl učebnici v tašce. A tak slovo vidělo podstatná a přídavná jména, číslovky, všude okolo na něj pokřikovala šibalská citoslovce, až z toho slovu šla hlava kolem.
Nakonec, když už myslelo, že bude nejhůř, po vší té námaze se poškrábalo na zádech a nahmatalo tam něco nečekaného... Za uchem mu sedělo zájmeno!
“Kdo jsi? A proč mi sedíš za uchem?” zeptalo se trochu vyděšeně Miluju.
Zájmeno se poušklíblo a řeklo: ”Sedím Ti tam už od první stránky téhle učebnice. Myslím, že bychom byli dobrý pár. Jo a jmenuji se Tě!”
“Jůů Miluju Tě, to zní nádherně” líbilo se našemu slovu.
A od té doby už tahle slova od sebe nikdo nerozdělil, takže kam šlo Miluju, tam s ním šlo i Tě.
Komentáře