Jdu zpět ke kořenům.
První část příspěvku jsem začala psát v roce 2018, od té doby čekal na to, až ho v roce 2022 dokončím.
V mateřské školce si na zahrádce hrály děti, kluci jezdili s autíčky a stavěli hrady z klacků, holčičky byly v domečku a hrály si na kavárnu, obchod nebo kuchyňku, a do toho všeho pobíhala všude mezi těma dvěma tábory malá treperenda, která zjišťovala, kdo si na co hraje a kde se co šustne ;)Střih: O 30 let později...
Ta malá "treperenda" by se asi dost divila, co je z ní dneska... já to doposud přijímám s hlavou sklopenou. A to je taky blbě.
Taky takhle mě vystihnul astromat:
“Uvedený aspekt naznačuje existenci rozporu mezi vědomým chtěním a nevědomými, zděděnými vzorci chování. Tyto normy chování pak brání vyjádření vlastní osobnosti a spolu s nedostatečnou vyrovnaností vedou k emocionální nejistotě.”
Jaká vlastně jsem?
Tak zaprvé mám problém s porozuměním sama sobě. Nevím čeho chci v životě dosáhnout. Jasně, všichni chcem bejt v životě šťastný, ale skrz co?
Jo, jsem emociálně nejistá: nechápu svoje iracionální jednání. Pletu si často city a zamilovanost zaměňuju za obsesi. Prahnu po tom, aby mě měl někdo rád a pro to, abych se zalíbila jsem schopná obětovat hodně, protože prostě nemám hranic.
Nedokážu si nastavit zdravé hranice a vlastně vůbec žádné hranice. Nemám ani denní rituály, pokud není "nesnídání" také rituálem...
Často nabízím pomoc nebo mám alespoň takovou tendenci, protože se toto chování snažím vzhledem k důsledkům omezovat. A to i tam, kde ji nikdo nechce. Nejen pomoc materiální či fyzickou ale i citovou, což při absenci hranic vede často ke katastrofálním důsledkům. A svou "pomocí" tak ničím životy i dalším lidem, nejen sobě.
Dokážu se na člověka napojit a chápat, proč se chová tak, jak se chová. Je pak jednoduché odhalit slabiny a ty pak "zneužít" k čemukoli. Vždycky jsem myslela, že "s velkou mocí přichází velká zodpovědnost", ale jak se sama přesvědčuju, je to dobré motto leda tak do Spidermana. Podvědomě jsem tyhle slabiny využila mockrát, ale vidím to jasněji až teď.
Snadno se dojímám, pokud někdo prožívá silné emoce. Jelikož se posledních pár let nevídám moc s nikým mimo domácnost, nejčastěji mě dojímají filmy/seriály. Je téměř jedno jaké, brečím u většiny.
Jsem people pleaser. Chci aby všichni okolo byli šťastní a mně přece nevadí zkusit něco nového/počkat/prokázat laskavost... Ale už nedokážu s jistotou říct, jestli mi některé věci opravdu vadí, nebo je to prostě zvyk, že na všechno kývu. I na věci, se kterými v tu chvíli nesouhlasím, ale vím, že by druhého naštvaly/bolely/ublížily by mu. V tu chvíli zafunguje můj neokortex a to se to panečku racionalizuje...omluvím za každého snad jakékoli chování. Stejně to ale nakonec nevede k tomu, že by lidé v okolí byli šťastnější. Rozhodně ne dlouhodobě.
Mám smysl pro spravedlnost a zejména pokud někde nenastává, cítím se frustrovaná. Na druhou stranu jsem schopná zasáhnout pouze v prostředí, ve kterém se cítím bezpečně. Třeba v práci jsem tak trochu asertivnější než doma, protože mi na lidech v práci nezáleží tolik jako na mých nejbližších. Taky si s ohledem na spravedlnost uvědomuju, že si ji vždy dost přikrášluju a pojímám černobíle, a že ti, co stojí na druhé straně "zákona" zavrhnu naprosto, a nezajímají mě jejich pocity, i přesto, že to nejsou žádní zločinci.
V kombinaci všeho předchozího se mi stává, že lidem obětuju hodně svého času a vědomostí, starosti, a jdu tak daleko, že mi to i rozbíjí existující vztahy. Je strašně těžké hledat pochopení, zejména ve chvíli, kdy mám nutkání, že mě někdo další potřebuje. Kdo ví, jestli je to čistě jen pomoc nebo další možnost zažít něco nového.
Když se rozcházím/ukončuji přátelství, je to většinou s mentálním modelem člověka, který mám v hlavě. S ním už jsem si prošla všechny diskuze a vlastně se rozhodnu vždy za oba. Živoucí exemplář již nemá mnoho příležitostí cokoli poznamenat. S výjimkou stavu, kdy někdo ukončuje vztah se mnou.
Mám nízké sebevědomí a potřebuju téměř všechny své kroky potvrzovat od druhých nebo cítit, že mám jejich podporu. Nevím odkud tohle vychází, ale vím, že dřív jsem bývala rozhodnější. Teď už asi jen nechci jít do konfliktu, a tak se mu všemožně vyhýbám, a to je vzorec, který jsem zdědila po tatínkovi. Raději přestane mluvit, než aby hledal argumenty. Když pak konflikt opravdu vznikne, řeší to vztekem.
Moje matka mi neustále opakuje, že se nemám ráda a že se “musím mít” ráda a že jsem Matka Tereza. Jak dosáhnout sebelásky už bohužel maminka neuvádí, ani mi nijak příkladem nešla. Má to ten efekt, jako kdyby mi neustále připomínala fakt, že tedy nejsem taková, jaká bych měla být, tedy nejsem dostatečně normální a tím pádem, se nemůžu divit, že nejsem šťastná. Máma se doma omezila na úklid a vaření, takže nestíhá vlastní papírové kreativnění, a doslova slouží doma otci. Přestože si důchod představovala plný procházek a případně chození do tanečních, nedělá s otcem (ani bez něj) ani jedno, protože on nechce. Už se neohlíží na to, co by chtěla ona. Tento fakt argumentuje tím, že co by dělala sama, kdyby ji táta vyhodil z domu. Nutno podotknout, že jsou oddáni již 36 let a že nemají předmanželskou smlouvu...
Když něco vyprávím, je to na dlouho. S detaily. Chci aby i druhá strana porozuměla správně a občas i věci iterativně opakuju, pokud nedostanu potvrzení o tom, že to druhý člověk chápe. Prý umím vše "hezky rozvést", ale zase prý hezky vysvětluju, pokud se náhodou jedná o doučování.
Obdivuju talentované lidi, silné osobnosti a lidi, kteří dokáží svůj talent přenášet do několika dalších disciplín (“renesanční osobnosti”). Např. Leonardo do Vinci, RuPaul a drag queens, kteří často kombinují výtvarnou a divadelní činnost.
Baví mě testovat hranice a mám respekt ke znalostem hackerů. Nesouhlasím ale samozřejmě s útoky na reálné systémy institucí. Vlastně mě docela baví i testovat hranice čehokoli, často i vztahů. Přiblížit se hranici a sledovat jak se druhá strana zachová. Je to dost na tenkém ledě, ale i přesto to v sobě to riziko pro mě nese vzrušení.
Bojím se, že všechny mé vztahy jsou zmanipulované. Tím, že se dokážu přizpůsobit témeř komukoli, vyvolávám v lidech pocit, že jsem jejich spřízněná duše. Myslím, že kdybych se chovala přirozeně, nikdo by si mě nevšiml. Proto mám pocit, že když by člověk znal mou pravou podstatu, nemohl by mě mít rád/milovat. Přestože jsem v konverzaci hodně otevřená, a lidé mají často pocit, že jsem přehnaně upřímná, nikomu nesděluji své nejniternější pohnutky, cíle, strachy či případná dobrodružství, protože vím, co by s nimi mohla osoba seznámená udělat. Asi je to problém s důvěrou v sebe i v druhé.
Mám pocit, že svůj talent nevyužívám naplno, a proto se cítím tak, že nežiju (naplno). Pořád mám v hlavě “až”. Život žije mě a já se nechávám unášet a často nestíhám. Po čase se mi opakuje pocit, že se zase potřebuju vyhoupnout do sedla. Nějak se v sobě vycentrovat, aby moje vnímání sama sebe bylo v souladu s tím, jak se chovám a jaký z toho mám nakonec pocit.
Mám problém s klaustrofobií. Myslím, že to souvisí s pocitem nedostatečné kontroly. Snažím se vždy kontrolovat výsledek. První setkání s nepříjemným pocitem, že brzo umřu, bylo ve 30 letech při laserové operaci očí. Nejbližší popis by asi byla ataka. Zrychlil a prohloubil se mi dech natolik, že jsem měla ještě chvíli po zákroku mravence v rukách. Druhé setkání s nepříjemným pocitem bylo v zaseknutém (díky bohu skleněném) výtahu. Naštěstí jsem nebyla sama, a tak mě mohli ostatní dobře rozmluvit a strach se téměř vytratil. Jednou jsem pak kvůli tomu jízdu výtahem vynechala, ale jinak mě výtahy nijak nestresují. Naposled jsem zažila nepříjemný pocit, když jsem byla na kosmetice a jedna z procedur vyžadovala mít kosmetické tampony na očích a hlavu přiklopenou světelným talířem. To jsem po několikavteřinovém pocitu hrůzy odmítla.
Mám silný pocit odpovědnosti týkající se mojí dcery. Opět se snažím vždy kontrolovat výsledek. I ve chvíli, kdy vnější okolnosti nemůžu ovlivnit. Vede to často k frustraci. Prostě jako matka mám odpovědnost za všechno, co dítě udělá. Na druhou stranu ji nechci kontrolovat život, ani její prožívání a chování. Ale v sobě si ten pocit stresu nesu.
Jak se se sebou vyrovnávám?
Vytvořila jsem si v hlavě dva extrémy, mezi kterými osciluju. Bohužel neúspěšně.
Asasín a Diva.
Ve zkratce: Asasín je hacker, co se řídí vlastním kodexem. Pozoruje, aniž by byl pozorován. Diva naproti tomu neřeší, kdo se kouká, je svá a vždycky si věří. Je upřímná ve svém jednání, pocitech i slovech... a tam se to začíná rozcházet. Já se to teprve učím...
Proč se chci změnit teď?
Protože mám pocit, že už toho bylo dost. Dost smutku a sebemrskačství. Sepsala jsem si list lidí, se kterými nemám dořešené vztahy, alespoň z mojí strany a u kterých mě to trápí. Z tohoto listu jsem začala postupně ukrajovat a snažím se o to, si to s nimi vyříkat. A taky bych podvědomě asi chtěla jít dceři příkladem. Neskončit jako moje vlastní matka u nekonečného opakování rad.
Komentáře